• Co pro Vás znamená móda a oblékání?

Je to určitě důležitá součást naší kultury. Jedna z nejrafinovanějších, zdánlivě nejzbytečnějších (neandrtálci to v těch kůžích taky nějak zvládli, ne?), a i proto tak krásná a nepostradatelná. Zároveň móda může být i druhem poezie.

• Využíváte někdy oblékání jako způsob sebevyjádření?

Rozhodně ano! Dřív jsem oblékání hodně používal jako způsob, jak ukázat, že jsem jiný než všichni ostatní. Třeba jsem šel do školy v županu, nebo jsem se proháněl po Brně v ponchu jak z Machu Picchu. Konzervativnější učitelé a výčepní mě někdy posílali domů, ať se vrátím, až budu vypadat „slušně“, trochu jak za minulého režimu. Dnes mi moje tehdejší chování připadá trochu trapné a už na sebe tímhle způsobem upozorňovat nechci, ale oblékání je pořád důležitá součást mojí identity. Už ale nepotřebuju jít tolik proti proudu.

• Součástí herecké profese jsou často právě i kostýmy. Řekl byste, že si tuto část práce užíváte?

Jasně, často vám kostým hodně pomůže, zvlášť když je to něco, co byste si na sebe sami nikdy nevzali, ale ta postava, kterou hrajete, to prostě nosí. Jeden z nejbizarnějších (a tedy ke hraní nejvíc nápomocných) kostýmů, co jsem kdy měl, se skládal z brokátových slipů a vysokých vojenských holinek… Někteří herci dokonce říkají věci jako: „doneste mi kostým a já začnu hrát“. Tohle jsem asi ještě žádnému režisérovi neřekl, ale kostým je důležitou součástí naší práce, samozřejmě.

• Máte ještě nějakou zajímavou historku z kostymérny?

Před pár lety jsem natáčel docela odvážnou erotickou scénu. S jednou o generaci starší hereckou kolegyní jsme se ani nenadáli a najednou jsme byli před kamerou úplně nazí. To pochopitelně nebylo úplně komfortní, nicméně režisér a kameraman nás ujistili, že to bude „vkusný“ a že „nebude pořádně nic vidět“. Naštěstí nelhali. Záběry s námi konzultovali a nakonec to byla spíš zajímavá než nepříjemná zkušenost. Nicméně když jsme dotočili, zjistily kostymérky, že mi zapomněly vzít župan, takže jsem si neměl co obléct na sebe. Měly tam ale krásný beraní kožich „dubeňák“, hodily ho přese mě, a když všichni spontánně uznali, že mi moc sluší, tak jsem v něm nakonec odjel. Pořád ho nosím, každou zimu, a určitě ještě dlouho budu.

• V jakém oblečení se cítíte nejvíc sám sebou?

V takovém, které mi padne, je pohodlné a sám sobě se v něm líbím.

• Bylo vždy Vašim snem se stát hercem? A co Vás na této profesi nejvíc lákalo?

Vždycky ne. V dětství jsem chtěl být nejdřív popelářem a pak spisovatelem. To první mě brzo přešlo a na druhé zatím nemám trpělivost. Pak jsem chtěl být zpěvák v rockový kapele, ale moc mi to nešlo. Při studiu psychologie jsem se taky nenašel a jako dělník v Německu už vůbec ne, i když to byla dobrá zkušenost. Zkusil jsem leccos a pořád nic, tak jsem zkusil podat přihlášku na DAMU. A jsem rád, že jsem to zkusil.